Psí vojáci

Psí vojáci

Jaký to tu padlo
na nás soužení
je to ňáká nová víra
nebo nový víry uzření
Co si to tu na nás lehlo
je to snad nový snový peklo
nebo nový hvězdy uzření

Pro absolutní naplnění
pro únik duše bez těla
pro tvý druhý narození
a pro vizi anděla

Neustálý golgoty těl
mozků
srdcí
krása, která chyběla
ke světlu v noci ker
ke světlu v hladině děr

V hodině nad stoly
pomilujem mrtvoly
mrtvoly to nebolí
jenom teskně zírají
dělaj věnce z orobince

Národ Psích vojáků přešel řeku
národ Psích vojáků překročil hranici
světlo se chvěje na koňských šíjích
vlhké tětivy v zpocených dlaních
ostny oštěpů na slunci

Národ Psích vojáků přešel řeku
Národ Psích vojáků přešel řeku

 

Jáchym Topol
1979

Tažení kněze Jana

Už sedmé léto hnijem v zemi
pod praporem bláznivého Jana
už sedmé léto hnijem v děrách
hlínu ve vlasech za nehty
ve zbroji
živoucí mrtvoly

Už je to dávno
co vyšli jsme
z bohatých měst
ze země meče
to Janova síla zas dál nás vleče

Už je to dávno
co vyšli jsme
z bohatých měst
v barevném roji
ve válečných sedlech
na rychlých koních
ve vzácné zbroji

Teď v blátivých brodech
hlínu mačkáme v pěst
čekáme boj
ale už dávno snědli jsme koně
ztratili zbroj
kdybys nás tak někam doved
ale ty se jen modlíš

Nevidíš, že praporce visí zplihle
jak chocholy velmožů
jako bys na nás zapomněl
co tady v krajině bez masa
bez stmívání a bez úsvitu
po sedm let zalezlí v děrách
hlínu ve vlasech za nehty
ve zbroji

Pancíře pukají chladem
přilbice sežral mráz
hlínu ve vlasech za nehty
ve zbroji živoucí mrtvoly
vlečem svoje těla
za noci přes den
a ze dne znovu do šera

 

Jáchym Topol
1979

Na kosách

Společně na kosách úsvitu
mizí jezdci v kamenných královstvích
pro koho by tu stáli
oněmělí, větrem ohlazení
špinavé valouny v kladivech podzimu
jak lososi se rozbíjejí v peřejích
když za jarem táhnou do Valhaly
ti nenávistní pastýři
s jedovou špínou za nehty

Není kdo by
pil z pramene
vždyť vidí jen havrany
jak opouštějí letní hnízda
a věnce poražených
v žihadlech hradů
a vlci se svými pastýři
se odešli nalokat čerstvých vůní
vlhký dech jeskyní
se mísí s křikem spálenišť
žádná laskavá odveta popravám
jen olovo práva
není kdo by
pil z pramene

Všechno olepené a shnilé
se nastavuje slunci
poušť toků mlčí nadějí
pláně krotí bestie
smrt platí daň krovům
pláně krotí bestie
smrt platí daň krovům
a zatím
měkká hlíza nového dne
svrasklá a popraskaná
se noří
z úžlabin mechů tichých zákoutí

 

Jáchym Topol
1979

Učené hádání

I potkav viluzionista tomistu
přít se s ním chtěl
neb prvního totalistu
v životě uviděl
argument proti argumentu
každý svoji cenu měl
a viluzionista se smál
neb takovou věc ponejprv uviděl
však přísné chmuření byla vážná věc
neb viluzionista nakonec
esencí substancí axiomat sedativů
soudů důkazů negací i jiných vlivů
důkladně se jal
až tomistu přehádal
pak smíchy na zem pad s radostí
že muže učeného převez
však čelist mu byla vybitá celá
i s jeho moudrostí
on jat a vsazen do želez
a když k soudu se bral
přece se smál
neb věc celou za viluzi považoval
neb věc celou za viluzi považoval
než mu Mydlář hlavu sťal

 

Jáchym Topol
1979

Evropan

Nechoďte ke mně moc blízko
nestůjte nikde vedle mě
nepřicházejte ke mně zezadu
jsem Evropan a mám
v žilách víc válek než krve
jsem narozený mezi válkami
jsem počatý ve strachu
nepřicházejte ke mně zezadu
jsem bastard kdekoli pohozený
kterýmsi z národů
někde v zemích Evropy

Nepřicházejte ke mně zezadu
po tolika staletích bojů a útěků
po tolika letech válek vždy prohraných
po tolika zmatcích
a po tolika nenávistech
mám víc důvodů k úzkosti
než k tomu, abych žil

Strach leptá bělost mojí pleti
a kalí ostrost sítnice
vratkým lešením kotníků
pulsuje úzkost věčného běhu
jsem Evropan
lítám od kosmatýho ďábla k bledýmu andělovi
jeden se mi směje a druhej mě nevidí
jsem Evropan
potomek kdovíjak špinavýho kmene
počatý ve tmě, rozený na blatech
kde krev kohoutů
schne na liščích drápech

Neznám svou minulost
nevím, odkud jsem přišel
nemám z čeho stavět
nevím, co se mnou bude
vůbec nevím, kam se to všechno řítí
nevím, proč jsem tady
a jaký to má smysl
nevím, co to se mnou udělá
až to půjde dál
a nemám odvahu čekat
až to všechno skončí

 

Jáchym Topol
1979

Prasopes

Dívám se na tebe, prasopse
máš pohled jak mrtvej krab
sedíš jak lev
a snažíš se tak vypadat
ale jseš jen prasopes

Brzo už umřeš, prasopse
a vypadáš na to
brzo už zhebneš
a svlíkneš kůži
v podobě čeho se narodíš?

Budu ti říkat
sto očí sto nohou a sto jmen
tak se těš, prasopse
lidé chtějí tvou krev, prasopse
postavíme krásný hrob, prasopse
budeme hrát na bubny a píšťaly, prasopse
tak se aspoň trochu těš, prasopse
 

Už máme dost odříkanýho zápasu
pomalý smrti – konec, prasopse
pochovat tě na hnojišti
bude nám ctí
pohodit tě na smetišti
bude nám ctí
zahrabat tě na bojišti
bude nám ctí
už ses tu rozvaloval
dlouho, už moc dlouho
už přišel tvůj čas, prasopse

Už moc dlouho
jsme tě čekat nechali
už moc dlouho
jsme se tě báli
už moc dlouho
jsme do sebe kopat nechali
za tu dobu
už jsi zestaral
za tu dobu
už jsi ztěžknul
za tu dobu
jsi se bát začal
a jsi pořád krutější

Ale už dost, prasopse
popones svou mrchu

 

Jáchym Topol
1979

Cesta k věžím

Všechno odlétlo
zůstalo ve smyčkách nad příboji
všechno to maso zahustilo potoky
všechno to rozkřičené se rozeběhlo po údolích
zůstalo viset na nebi
a lampy dne se nerozsvítily
zůstalo to křičet nabodnuté na kopcích a kamenech
nepropletlo se to s kyji travin
nevydrželo mlhu přeletu
nikdo nevyskočil, aby se chytil křídel
nikdo nepotvrdil tu peřím obalenou huspeninu
zřítilo se to nad moři
propadlo do skal
prolétlo kolem ohnivých středů

To ti s břitvami chocholů
vymetli zaprášená hradiště
a neohřáli se na sluncích čepobití
vylétli ven mlžnými lesy minulosti
těžkým kamením věků
břichabolem staletí
k těžkým věžím
k těžkým věžím!

Tak pojď!
Vezmu tě k věžím
naučíme se sami trhat tu krutost
sami povedeme malou válku
abychom byli rychlejší
abychom byli silnější než je tohle zlo

 

Jáchym Topol
1979

Psi a vojáci

Psi

Daleko je Névi
jen pár zaběhlých psů skrývá ten hvozd
zbabělou rasu s očima naběhlýma
zajatce osiřelých večerů
kdy tma je jen vlhkem černá
kdy úzkost přichází v mlze strašných týdnů
kdy slunce stoupá příliš vysoko
aby nepadlo do pustých krajů
a v tu dobu vybíhají smečky
s očima vypoulenýma
zblblý samotou plaší stáda
děsí pastevce
nažraní a plni šrámů se vracejí
naběhlá břicha vlečou po zemi
pomalými kroky mizí v lese
smutní, zbabělí a zuřiví –
z nitra ozve se najednou zakňučení
jako vzpomínka
věčně chtiví žrádla s bílými tesáky
zkaženými tesáky
s tesáky oddrolenými věkem
jako jizva, dávná lysina na šíji
rezavé hřeby venkovských obojků –
děsí se hluku a přece hlučně štěkají

Bázliví bojí se trnů chytřejších a obratnějších vlků
uskakují před stíny, choulí se před kořeny
neobratní zabíječi – plni svrabu a nemocí
porvou se o mrchu
vrahové mláďat, žrouti myší, žab a brouků
už neuštvou srnu, nedostihnou daňka
les vyjících jazyků
jediným hryznutím vyrván je topor, kladivo, sekera
a hlad zůstává stejný
je lehké dostat člověka
nikdo jiný v lese, žádný sběrač, žádné ohně v pláni
nikdo neloví, nikdo nevypouští sokoly

Vojáci

Néviho vůle drcená mlčením lesa –
vojáci zapletení v kořenech
vojáci řičící v bažinách
vláčení hrůzou od temnoty kmenů k samotě roklí
opuštění a skleslí na mýtinách
Vojáci!
Meče a brnění mezi trny a balvany
ubohé tupé maso vláčené syrovou nocí
krutosti a pohrdání
křik na mýtině, pláč v rokli
vztekle pouštějí se do strží

Marné je chtít se dělit, hledat bratra
Koho najít?
Komu sloužit?
Koho hledat?
Koho se bát?
Jen mokré klestí, které nehoří
jen vlhká pára, která nehřeje
samota, strach, který je napíná
tma, která je polyká

A zuby! Zuby hladovci – nesvítí bíle
a to jsou ti psi?
Ve dne palicemi ubíjet nemocné
prašivce, co se sotva hnou
a v noci nechat se trhat od zdravých
odkud čekat hryznutí?

Plíživé můry našeho spánku
nehybné hromady skrčené jak kmeny
jen jen kopnout, noha rozmáchlá do prázdna
kopí probodává vzduch!
Při měsíci zbabělé mrchy
ve stínu rychlí jak sršni
a krutí jak hyeny

A proti těm máme bojovat?
Sami?
Bez pána?
Boj bez pravidel a bez korouhví?
A bez vína a bez ženských?

Sami, les nás rozdělil a pohltil.
Slábneme v lese.
Neumíme bojovat ve tmě a s takovým nepřítelem.
Je nás jen hrstka.
Máme hlad. Žízeň. A strach!
Je nás jen hrstka, slábneme každým dnem.
Roztroušeni po lese podobáme se psům.
Snad zpátky?
To, co nás sem vehnalo, je pryč.
Tak zpátky?

Les je všude.
Už je pozdě.
Les je všude okolo a oči uvyklé na šero už nesvítí rudě.
A noci v hvozdu skutečně nejsou dost dobré k zabíjení
zvláště k zabití děsu s plamenným jazykem
a s chlupatýma ušima zlých psů,
jejichž zuby svítí žlutě a jejichž štěkot se nese lesem.
Cosi se ve mně láme, svěřuje se druh druhu.
Zahřej mě, bratře, ztrácím sílu...
Kde je Névi?

Jediný a nekonečný Névi s devatenácti žebry
Névi, kterého mohu nenávidět
Névi, který mi kopanci a ústrky dodává sílu
Névi, kočka, orel
Névi, který mě drtí jako bystřina
a do jehož vůle se mohu položit a nechat se unášet
a zároveň nenávidět boky skal
o které rozdírá moje tělo

 

Jáchym Topol
1979

Města

Drkotavým pohybem do ulic nemocného masa!
Drkotavým pohybem k roztouženým kvelbíkům!
Záští k lesku!
Bouřit na strunách vrásnění
to je ten klid
co kruhy pekel otevírá
až ke kyselosti;
a svíce zbaven
přichází den zhášení
a zapomněl přimalovat
osmý den!
kdy odpočinek do samoty
jenom touha provází
a devátý den! – sluhu
aby těla v spočinutí
nejen prací plodila
v bouři vkřič se do vichřice
když pod nočními okapy
zuří vítr trhá plíce
když
když sedmnáct tvých miláčků
v pláštích z nemocnic
v botách ze hřbitovů
á hop á jamb á daktyl
á hop á jamb á daktyl
á hop á jamb á daktyl
nesou rukavice budoucnosti
s láskou a bez gumy
sami v sobě zabořeni
v tichu velkých Slavností Samozvání
bude to v zemi Bezchleba
a s krvavou mošnou
a bez cest
a po kamenech
a po rukou
a po kolenou
kde ryba leká bez sténání
lovci mrtvějí se kančí slinou
průsek otvírá se smrthouštinou
a zatím
užovka patníků křižuje silnici
a jde k jihu
svléká města z očistců a vchází
do nich branou kde se hlavy
vyplachují a kde se váží jazyky
bude to tady a zase jinde
jdeme po ní
a připadáme si, že jsme jen ti ostatní,
jako bysme čekali, až střecha praskne
a až se světlo provalí
bude to tady a zase jinde
ale armáda stínů se přelehko loučí
utkvělí hrdinové noci s meči a tábory
se derou zpátky
bylo to chvíli, cos škytal nadějí
bude to tady a zase jinde
Cortésovi lidé přece vyšli z lesa
a sedmého dne muži vyšli na planiny
a uviděli města
a obořili se na trhy a průplavy
a dutě s praskotem drtí špičáky kovové lebky,
čekali věky, derou se po zdech, vnikají do galerií,
čekali věky, to písek hltá lačně sycen,
čekali věky sráženi z hradeb
roztahují paže teprve ve smrti, konečně orli
čekali věky, troufalá radost z dlouhého vraždění,
pro vítěze radost, čekali věky
pach rozšiřuje chřípí uzliny
vyschlého hrdla pracují
koníci smrti, káry smrti
jezera smrti, čekali věky
pelechy vymetla půlnoc!
až k poslednímu přejedení
vrávorá věčně hladovějící
vždyť i mana se jednou snesla
a vztekle udeřila do prázdných hlav
To bylo dřív než jsme došli k městům
obklopeni tmou věží a slintavou lunou
a věčnou kocovinou zahořklých kázání
a s číhavou lekcí za zády
nutili nás projít městy,
nutili nás žít v nich,
těžko se unikalo z pekel nábřeží
nešlo prchnout sady
i dvory přesekali zdmi
každá alej mohutněla v ulicích
roky v nich těžkly
a my sklízeli žeň
daleko od kopců a strží
tak nás nutili psi
zaostřit
zpracovat
to, co bylo uděláno
dát za vděk
vyposlechnout
to, co bylo připraveno
oddělit
přesekat
to, co bylo dokonáno
Tak se pomalu stávali lidmi
roky jim ztěžkly
jak psí břicha plná kamenů
málokdo se ztratil
málokdo vyvázl z hrůzy prázdnohnusu,
bylo těžké se skrýt v krajích, kde zabíjejí zvířata
do knih svázali jen pár vět o věčném boji hladu a pýchy
s pelichavým hřbetem a hrobnickou jistotou
na tom kuchyňském lovu s klackem a kamenem
s věčnou pýchou studených nocí,
kdekdo s věčnou nemocí prosby se znakem potvor
s ocasem schouleným kalivým
znamením zmátořením, jazyky venku bílým hlenem nemoci
jen s únavou a vztekem opuštěni
strachem zmoudřelí a oněmělí
pes!
plápolavým klusem běhy popohání
a břicho vleče do hlíny
na bubny z psí kůže bijte!
a zvučte
na píšťaly z kostí holenních!

 

Jáchym Topol
1979

Skočná

Rychle se otel
otel se otel
v půlhodince nikdymája
jak tu civíš do prarána
klanět se chce Tibetu
však oddává se klaretu
a jak skočit si s ní chtěl
zapomněl
že má třísla o tři čísla
větší než by měl
shýbati se u ohrady
zápoliti s prsy – hrady
ona užší o tři čísla
těžce supí
přec se lísá
odhání ho od Tibetu
přec se sešly bradavice
na tvém na tvém
na tvém retu
když do úsměvu vtlačíš líce
vhlísti se, panáčku, vhlísti
seshora dolů dovnitř a kolem
musíš mě hnísti a hnísti
poslední chvíli ukrást
cukat
a rýpat
sežrat
a nedat
a vzíti a tlouci
a bušit
než přije tma a mlha zlá
co z blat
dvory polévá
rychle tě mít
a sežrat
a nedat
a tlouci
a bušit

 

Jáchym Topol
1979

Ruce

Ruce zkřížené hřeb pláče už rzí
v šerém očekávání stého větru
polibky sťatého dusí se tmou
v pitvorných grimasách tváře
kdekterý car myje si ruce
šedivý přehoz zprášené kůže
z budoucích jizev sténá už strach
póry praskají k zešílení
ó sladká tmo krve
pomalu v úsvit mění se noc

 

Jáchym Topol
1979

Had mluví k hoře

Je v tobě něha
srdce i jazyka
jsi chladivý velrybí sval
mohutná kuchařko mých činů
obryně, to obryně mě vede
na provázku
schovám se v měsíčním údolí
tvých oblin, obryně
nechám se houpat
ve velikosti masa
obryně, obryně
ukryj mě
jsem had na skále
tvůj had, obryně
svlékám se z kůže
v tvém vedru a tvém pachu, obryně
a skála hada neopustí, nesetřese
tvoje maso
je údolím hroznýšů
tvoje žiloví
je plástev rudých mlh
která seje hroznýše
jsem rozený
z lesklého vejce
které je v tobě
jsem živ tvou mlhou
a tvým vedrem, obryně
a mlékem tvého pachu
to v tobě, obryně
kluzce tě ovinu a nepustím
tvůj had, obryně

 

Jáchym Topol
1980

Thunblues

Kdykoli se zastavíme
je to do svatební noci
kdykoli se zastavíme
je to do svatební noci

Stěny to viděly
vzdechy kůže
sousedi slyšeli
nikdo nepomůže

Kdykoli se zastavíme
je to do svatební noci
kdykoli se zastavíme
je to do svatební noci

Vědra připravíme
abychom žár zchladili
musíme přestat
takhle bysme se zabili

Stěny to slyšely
jektání zubama
sousedy vyděsil
křik mezi stahama

Kdykoli se zastavíme
je to do svatební noci
kdykoli se zastavíme
je to do svatební noci

Seshora dolů
přimkneme úže
sme spolu
a stáhnem se z kůže

A to rychle než
slunce proteče
krz něžný dlaně
a zima uchystá
andělský sáně

Kdykoli se zastavíme
je to do svatební noci
kdykoli se zastavíme
je to do svatební noci

 

Jáchym Topol
1978

Oči Tater

Strom zdvihá slzu nebe
dolů padá smrt
mezi světly v trávě
plazí se ohněm
lovec duše k bráně
v ohni je rádlo
Hazukovo prádlo
hej né
ať se koník vrátí
ale on se nevrátí
zůstane tam
kde postaví svůj dům

Jáchym Topol a Jan Hazuka
1980